ŽIVOTOPIS     SKLADBY     PUBLIKACE     CD     FOTOGALERIE     LITERATURA     AGON     SCORES     AUDIO     ODKAZY     KONTAKT    





Petr Kofroň (nar. 1955 v Praze) odešel v roce 1974 (po absolutoriu gymnasia v Praze) studovat skladbu na brněnskou Janáčkovu akademii musických umění (třída Aloise Piňose). Vedle toho byl soukromým žákem Marka Kopelenta (1971-1979). V letech 1980- 1988 učil teoretické předměty na Pedagogické fakultě University Karlovy v Praze. V roce 1989 krátce působil jako notový redaktor v nakladatelství Panton. Od roku 1989 do roku 1996 žil na volné noze. Od října 1996 do června 2004 šéfem plzeňské opery, poté opět jako volně tvořící skladatel, dirigent a spisovatel. Od sezóny 2011/2012 šéf orchestru opery DJKT Plzeň, od sezóny 2013/2014 umělecký ředitel oper ND a SO.
SKLADATEL

Jako skladatel pracoval Kofroň od začátku 70. let. Tehdy vycházel z konceptualismu (např. komposice ohledávající mezní sluchové zkušenosti, možnosti pohybu zvuku v prostoru apod.). Po roce 1975 se Kofroň obrátil k primitivní diatonice a hudebnímu sentimentu (zabýval se mj. dílem I.O.Dunajevského). Po roce 1983 - pod vlivem hermetické filosofie Aleistera Crowleyho - vzniklo několik rituálních komposic. Od 1989 se tento myšlenkový základ projevuje v proměně dříve nostalgické hudby v hudbu agresivní, hudbu nepracující s hudebními parametry, ale pouze s "energií" zvuku, hry a hráčů.

Po roce 1993 se Kofroň intensivně zabýval grafickými partiturami a koncepty (realisoval grafické partitury Anestise Logothetise, Miroslava Ponce, Milana Grygara, Milana Knížáka). Posléze (v roce 2012) realizoval na CD grafické partitury Milana Adamčiaka.

Po roce 2000 připravil několik úprav skladeb alternativního rocku: Petr Křečan - Kilhets (1998), Filip Topol (2000), Blixa Bargeld (2000), The Plastic People of the Universe (Ladislav Klíma - Aj obešel já polí pět, 2002, Pašije, 2004), Brian Eno (2003), MCH Band a Agon ORCHESTRA (2005), DG 307 a Agon ORCHESTRA (2006), David Koller a Agon ORCHESTRA (2012).

SEMINÁŘE - OCENĚNÍ - OBJEDNÁVKY

Kofroň se zúčastnil několika komposičních seminářů (Boswil 1978, 1980, 1982,Darmstadt 1982, 1988). Získal několik ocenění ve skladatelských soutěžích (IGNM Bonn 1977, Boswil 1978, 1980, G. B. Viotti Vercelli 1982, CISM Luxembourg 1982, Jirkov 1987, Jihlava 1987). Řada skladeb vznikla na objednávku institucí jako Nadace Leoše Janáčka Praha (Zlaté kapradí, 1991), Deutschlandfunk Köln (Enhexe, 1991, Big Dipper, 1998), The South Bank Centre London (The Fire is Mine, 1993), Internationale Tage für Neue Blockflötenmusik Winterthur (O. T. M., 1993), Stiftung Alypios München (Die stille Nacht, 1993), Bang on a Can New York (IG-D, 1996), Festival hudby výjimečných délek Praha (H-R-S, 1997).

AGON ORCHESTRA

V roce 1983 založil Kofroň spolu s dalšími skladateli - Miroslavem Pudlákem a Martinem Smolkou - Agon ORCHESTRA, soubor věnující se výhradně soudobé vážné hudbě navazující na linii "Nové hudby", tento soubor existuje dodnes.

Od začátku 90. let je Kofroň spojen se souborem také jako dirigent a dramaturg. Podílel se na přípravě a řídil několik tematických koncertních řad: Antologie světové avantgardy (1991/92), Počátky české Nové hudby (1993), Alternativa -  skladby výtvarníků a rockerů (1993), Mikrointervalová hudba (1993), Počátky dodekafonie (1993), Grafické partitury a koncepty (1994), Newyorská downtownmusic (1996, 1997, 2000, 2001), Iannis Xenakis (1998), New Rock -  Heiner Goebbels (1999), John Adams (2000), Frank Zappa (2000, 2003), Mladí čeští skladatelé (2000, 2003), Conlon Nancarrow (2001), Michal Nejtek (2002), E. F. Burian (2004), Michal Nejtek/The Plastic People of the Universe - Vlaková opera (2007), Magorova Summa - zhudebněné texty Ivana Martina Jirouse (2008), Grafické partitury Milana Adamčiaka (2012).
Po celou dobu se věnoval české Nové hudbě (Marek Kopelent, Jan Klusák, Josef Adamík, Peter Graham, Martin Smolka, Miroslav Šimáček), celé bloky spolu s premiérami zapomenutých skladeb věnoval Rudolfu Komorousovi, Zbyňku Vostřákovi a Josefu Bergovi. S Talichovým komorním orchestrem provedl v roce 1996 Vostřákův Kapesní vesmír a pro Českou televizi připravil inscenace dvou Bergových oper - Oddyseův návrat (1994, rež. Jiří Nekvasil), Evropská turistika (1997, rež. Jiří Nekvasil).

Kofroň se významně věnuje dílům amerických minimalistů (Terry Riley, Steve Reich, Phil Glass, John Adams), amerických postminimalistů (Michael Gordon, David Lang, Evan Ziporyn, Julia Wolfe), newyorskému downtownu (John Zorn, Elliott Sharp, Annie Gosfield, Norman Yamada, Anthony Coleman), mladé české hudbě (Ondřej Adámek, Ivan Acher, Slavomír Hořínka, Marko Ivanovič, Michal Nejtek, Roman Pallas, Pavel Smutný, Miroslav Srnka, Michal Trnka, Jan Trojan) a dílu Heinera Goebbelse.

V letech 1994 - 2006 byl spolu s Ivanem Bierhanzlem a Společností pro novou hudbu pořadatelem Maratonu nové hudby, jedné z největších přehlídek současné světové hudby v Čechách (13 ročníků).

Petr Kofroň vystupoval s Agon ORCHESTRA na prestižních pódiích v Evropě a USA:Varšavská jeseň, Spring Festival Budapest, Berliner Festwochen, berlínský Konzerthaus, berlínský festival Ultraschall, Künstlerhaus Mousonturm ve Frankfurtu am Main, hamburgský Kampnagel (Schleswig-Holstein Musik Festival), Kunsthalle v rakouském Kremsu, festival Wien Modern, Rote Fabrik Zürich, londýnský The South Bank Centre, Musique actuelle v kanadském Victoriaville, Lincoln Centre v New Yorku. Pravidelně hraje i na hlavních festivalech v Čechách, Moravě a Slovensku: Pražské jaro (1996 - balet Anestise Logothetise, 2001 - representativní koncert Agon ORCHESTRA, 2003 - Frank Zappa), pražská Alternativa, bratislavský Melos-Ethos a Večery novej hudby, brněnská Expozice nové hudby, v roce 2007 vystoupil Agon ORCHESTRA s Ivou Bittovou na festivalu Next Wave, New York s projektem Don Juan in Prague.

DIRIGENT

Vedle české soudobé hudby se specialisuje na americkou hudbu 20. století: V roce 1996 připravil orchestrální skladby Charlese Ivese, Johna Cage a Phila Glasse s orchestrem FOK Praha, ve Státní opeře Praha nastudoval Glassovu operu Pád domu Usherů (1999), v pražském Národním divadle Glassovu operu Kráska a zvíře (2003, nové nastudování Palau de les Arts Reina Sofia, Valencia 2008) a operu Michaela Nymana Man and Boy (2004), v rámci Maratonu soudobé hudby 2005 nastudoval Glassovu operu V kárném táboře (znovu DJKT Plzeň 2012), v produkci pražského Národního divadla nastudoval v roce 2011 další Glassovu operu Les enfants terribles (provedena v bývalé vývařovně Psychiatrické léčebny Bohnice, režie Alice Nellis), realisoval první českou nahrávku díla Johna Cage na CD Grafické partitury a koncepty, s orchestrem Plzeňské opery provedl v roce 2000 Robert Browning Overture Charlese Ivese a s Pražskou komorní filharmonií skladby Johna Adamse a Terry Rileye (Maraton soudobé hudby 2000 a Hudební fórum - Hradec Králové 2005).

PLZEŇSKÁ OPERA

V letech 1996 - 2004 působil Petr Kofroň jako umělecký šéf plzeňské opery. Kofroň přizval řadu režisérů, stojících zatím mimo operní svět, ale representujících trendy soudobého divadla (Nina Vangeli, Jan Antonín Pitínský, Jiří Pokorný, Karel Brožek, Michal Dočekal, Martin Čičvák, Jiří Heřman, Daniel Balatka, Zdenek Plachý).

V Plzni začal Kofroň operu dirigovat v roce 2000 (Šárka Zdenko Fibicha) a poté nastudoval Jolantu Petra I. Čajkovského (prem. 2000), Hubičku Bedřicha Smetany (prem. 2000), Kapulety a Monteky Vincenza Belliniho (prem. 2001), Ariadnu na Naxu Richarda Strausse (prem. 2001), Kunálovy oči Otakara Ostrčila (prem. 2002), Werthera Julese Masseneta (prem. 2003) a Bludného Holanďana Richarda Wagnera (prem. 2004).

Vedle operní produkce zavedl Kofroň v Plzeňském divadle koncertní řadu se symfonickým orchestrem plzeňské opery, kde dirigoval velká díla světové literatury (Mahlerova První a Pátá symfonie), stejně tak jako kladl důraz na českou symfonickou literaturu (Smetana, Janáček, Suk, Fibich, Klusák) a hudbu 20. století (Šostakovič, Riley).

Po svém návratu do plzeňské opery nastudoval v roce 2011 Borodinova Knžete Igora, v roce 2012 Phila Glasse V kárném táboře a balet na hudbu Dmitrije Šostakoviče Anna Karenina, v roce 2013 Pucciniho Toscu a balet Sergeje Prokofjeva Popelka, v roce 2014 operu Bohuslava Martinů Voják a tanečnice. Po nástupu do pražského Národního divadla, nastudoval premiéru opery Aloise Háby - Nová země (2014) a Musorgského Borise Godunova (2015), zahajovací koncert sezóny 2015/2016 (Co Národní divadlo dlouho neslyšelo a asi už neuslyší), M. Gordon, D. Lang a J. Wolfe - Lost Objects (2015), Písňový večer sólistů ND - Křička, Musorgskij, Respighi, Ravel, R.Strauss (2016), U. Giordano - Andrea Chénier (2016).

CENY

Petr Kofroň se souborem Agon ORCHESTRA získal Cenu časopisu Harmonie za nejlepší nahrávku soudobé hudby roku 1994 a v tomtéž roce i Cenu České hudební rady za deset let činnosti Agon ORCHESTRA. CD Grafické partitury a koncepty bylo vyhlášeno kritiky časopisu Stereo & Video nejlepší domácí nahrávkou z oblasti vážné hudby v roce 1996. Koncertní provedení Glassovy opery bylo v roce 1996 nominováno na cenu Classic jako "událost roku". Scénické provedení této Glassovy opery (Státní opera Praha) bylo v anketě Divadelních novin vyhlášeno za nejlepší operní inscenaci roku 1999. Pod Kofroňovým vedením získala Plzeňská opera cenu za nejlepší inscenaci roku 1998 (Pitínského inscenace Dido a Aeneas), cenu za nejlepší inscenaci na Festivalu OPERA 2003 (Prodaná nevěsta v režii Daniela Balatky), cenu Sazky a Divadelních novin za režii 2005 (Heřmanova inscenace Bludného Holanďana). Bouřlivý ohlas následoval po Kofroňově nastudování Fibichovy Šárky v Plzni (rež. Jiří Pokorný).

DIVADLO

V 90. letech spolupracoval s choreografem Petrem Tycem -Příběhy k neodvyprávění, 1995, ITHAKA 2.888, 1996, 
s režisérem Jaroslav Duškem a Divadelním Studiem Čisté Radosti - Opera La Serra, 1994, Modrý most, 1996, 1997. 
V roce 2002 se vrátil k tvorbě scénických hudeb s režiséry 
Michalem Dočekalem - 
Edmond Rostand - Cyrano ze Bergeracu, Národní divadlo, Praha 2002, 
Jiřím Pokorným - 
Roland Schimmelpfennig - PUSH-UP 1-3, Divadlo Na zábradlí, Praha 2002, 
Caryl Churchill - Prvotřídní ženy, Národní divadlo, Praha 2004, 
E. F. Burian/Jiří Pokorný - Kladivo na divadlo, Archa, Praha 2004, 
Pavel Kohout - Eros, Národní divadlo - Reduta, Brno 2008, 
David Harrower - Blackbird, Národní divadlo (Kolowrat), Praha 2010, 
Miroslav Bambušek - Do židů, industriální prostor Rarach, Bubeneč, Praha 2010, 
Martinem Čičvákem - 
Bertolt Brecht - Dobrý člověk ze Sečuanu, Národní divadlo, Praha 2003, 
Tisíc a jedna noc - Příběhy z písku, Národní divadlo, Praha 2005, 
Tisíc a jedna noc, Národní divadlo, Brno 2005, 
Georg Büchner - Leonce a Lena, Slovenské národne divadlo, Bratislava 2008, nominace na Dosky 2008, 
Bertolt Brecht - Matka Kuráž, Slovenské národne divadlo, Bratislava 2009, 
Marina Carr - U kočičí bažiny, Činoherní klub, Praha 2009, 
William Shakespeare - Kupec benátský, Národní divadlo, Praha 2009, 
Felix Mitterer - Moje strašidlo, Činoherní klub, Praha 2010, 
J. W. Goethe - Faust I., II., Slovenské národne divadlo, Bratislava 2010, 
Joseph Kesserling - Arzenik a staré dámy, Divadlo Aréna, Bratislava 2010, 
William Shakespeare - Zkrocení zlé ženy, Národní divadlo, Praha 2011, 
Martin Čičvák - Kukura, Činoherní klub, Praha 2011, 
David Mamet - November, Divadlo Aréna, Bratislava 2011, 
Nina Mitrovič - Tahle postel je příliš krátká, Činoherní klub, Praha 2012,
Aristofanes - Oblaky, Slovenské národne divadlo, Bratislava 2012, 
George Tabori - Matkina guráž, Slovenské národne divadlo, Bratislava 2012, 
Max Frisch - Andorra, Divadlo na Vinohradech, Praha 2013, 
Janem Nebeským - 
Friedrich Schiller - Úklady a láska, Národní divadlo, Praha 2005, 
Lenka Lagronová - Etty Hillesum, Divadlo Na zábradlí, Praha 2006, 
Valerií Schulzovou a Ivou Volánkovou - 
Barbíny, Divadlo Na zábradlí, Praha 2005, 
Zdenkem Plachým - 
autorský projekt Kofroň/Plachý/Šimáček - Fantom čili Krvavá opera, Národní divadlo, Praha 2005, 
autorský projekt Kofroň/Plachý - Opera Scherhaufer, dark ambient invokace, Divadlo Husa na provázku, Brno 2008, 
Miroslavem Bambuškem - 
Perzekuce.cz, Pražský divadelní festival německého jazyka, Praha 2005, 
Útěcha polní cesty, La Fabrika, Praha 2006, 
Stanica Titanic, Mostar, Bosna a Hercegovina 2006, 
Na Fidela mi nesahej, NoD Roxy, Praha 2007, 
LUCIFER (němý magnetický film s živou hudbou, slovem, ruchem a živlem), 2007, zvláštní cena Přehlídky animovaného filmu Jiná vize 2007, 
Efekt přihlížejícího, film, ČT 2008, 
JAN HUS - mše za tři mrtvé muže, film, produkce NFI, 2009,
F. L.Céline - Skočná, MeetFactory, Praha 2009, 
Miroslav Bambušek - Buzní kříž, MeetFactory, Praha 2011,
Ezra Pound - Cantos, Divadlo Na zábradlí, Praha 2012, 
Miroslav Bambušek - Exekuce, divus pragerkabarett, Praha 2012, 
Rainald Goetz - Pevnost, MeetFactory, Praha 2013, 
Ivanem Rajmontem - 
Arthur Schnitzler - Duše krajina širá, Národní divadlo, Praha 2005, nominace na cenu Alfréda Radoka 2005, 
Jaroslav Havlíček - Petrolejové lampy, Klicperovo divadlo, Hradec Králové 2006, 
Hugo von Hofmannstahl - Škola manželů aneb Neúplatný, Národní divadlo, Brno 2007, 
Jan Vedral - Staří režiséři, Národní divadlo (Kolowrat), Praha 2008, 
William Shakespeare, John Fletcher - Dva vznešení příbuzní, Národní divadlo, Praha 2008, 
Henrik Ibsen - Nepřítel lidu, Národní divadlo, Praha 2009, 
Leo Birinski - Mumraj, Divadlo na Vinohradech, Praha 2009, 
Bertold Brecht, Kurt Weill - Žebrácká opera, Národní divadlo, Praha 2009, 
J. P. Sartre - Špinavé ruce, Národní divadlo (Kolowrat), Praha 2010, 
P.-A. Caron de Beaumarchais - Figaro sem, Figaro tam, Nová scéna, Bratislava 2011, 
Franz Kafka, Evald Schorm - Proces, Komorní scéna Aréna, Ostrava 2011, 
Niccoló Machiavelli - Mandragora, Národní divadlo, Brno 2012, 
Ludmila Ulická - Ruská zavařenina, Komorní scéna Aréna, Ostrava 2013, DFXŠ, Liberec 2014, 
Viktorií Čermákovou - 
Egon Bondy, Národní divadlo - Bouda, Praha 2007, 
Thomas Bernhard - Minetti, Divadlo v Řeznické, Praha 2007, 
William Shakespeare - Macbeth, Středočeské divadlo, Kladno 2008, 
Molière - Lakomec, Národní divadlo, Brno 2009, 
Magdalena Frydrych Gregorová - Vltavínky, Klicperovo divadlo, Hradec Králové 2009, 
Dea Loher - Poslední oheň, Divadelní studio Továrna, Foyer Nové scény ND, Praha, 2010, 
Můj soused, můj nepřítel, Národní divadlo, Ateliér Anenské náměstí, Praha 2011, 
Anna Grusková - Rabínka, Štúdio SND, Bratislava 2012, 
Phil Glass - V kárném táboře, DJKT, Plzeň 2012, 
Nis-Momme Stockmann - Světa plné zuby, Strašnické divadlo, Praha 2013, 
Egon Bondy - Šaman, Švandovo divadlo, Praha 2014, 
Michalem Pěchoučkem - 
Michal Pěchouček - Muži malují, MeetFactory, Praha 2009 

V Českém rozhlase pracoval jako hudební skladatel pro rozhlasové hry Jan Vedral - Xaver (2009, režie Petr Mančal), Bram Stoker - Dracula (2010, režie Petr Mančal), August Strindberg - Hra snů (2010, režie Kateřina Dušková), Roland Schimmelpfennig - Arabská noc (2011, režie Petr Mančal), Jean Giraudoux - Ondina (2011, režie Petr Mančal), August Strindberg - Věřitelé (2012, režie Kateřina Dušková), Henrik Ibsen - Přízraky (2012, režie Hana Kofránková)



TEXTY

Do roku 1989 publikoval v oficiálních časopisech Hudební věda, Hudební rozhledy, Opus musicum a v samizdatových časopisech Kritický sborník a Vokno. Po roce 1990 vycházely jeho eseje v Tvorbě, Lidových novinách, Kritické příloze Revolver Revue, Magazínu UNI, Současníku hudby TICHO, literární práce a poesie v časopisech HOST, Svět a divadlo, Psí víno a Souvislosti.

V roce 1994 vydal Kofroň v nakladatelství H & H knihu esejů o soudobé české hudběTřináct analýz, v roce 1996 spolu s Martinem Smolkou knihu Grafické partitury a koncepty (doplněno CD), v roce 1998 v brněnském Hostu soubor esejů Tón ne! a v roce 2002 opět v Hostu knihu V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna (Cena Bohumila Polana za rok 2002).

Petr Kofroň se účastnil autorských čtení (opakovaně Skleněná louka, Brno, Měsíc autorského čtení, Husa na Provázku, Brno 2005), Jiří Pokorný uvedl v rámci Podzimní přehlídky československého jara 2005 scénické čtení Kofroňovy divadelní hry Věčný návrat, v roce 2010 měla premiéru v ND v rámci scénických čtení (rež. Ivan Rajmont) Kofroňova dramatisace Deníků Pavla Juráčka Národní čítanka. V letech 2011 - 2013 publikoval měsíčně v Divadelních novinách fejetonové sloupky.

Od roku 1990 byl Kofroň editorem časopisu pro hudbu a výtvarné umění Konserva/Na Hudbu (do roku 1995 celkem 12 čísel, v roce 1996 vycházel jako příloha Literárních novin, poté časopis zanikl). Působil v redakčních radách časopisů UNI, MusikTexte (Köln), TICHO (Brno).